Blog – Eva Hummelová

Mami, pijou taky hrušky?

Byly mi asi čtyři roky. Mamka vařila hruškový kompot a já se jí s naprosto vážným výrazem zeptala: „Mami, pijou taky hrušky?“ Nepamatuji si odpověď. Ale obě si pamatujeme tu otázku a dodnes se tomu trochu smějeme. Nicméně jsem v tom našla i něco víc. Nešlo jen o hrušky. Šlo o moji zvídavost. O potřebu pochopit svět, nejen ho přijmout takový, jaký je.

O mnoho let později jsem seděla u projektových stolů jako dopravní inženýrka. Normy, výkresy, hromada dat, termíny a tak dále a já se ptala na věci, které jsme přece „už měli dávno vědět“, na předpoklady, které nikdo nezpochybňoval, nebo na řešení, která šla možná udělat jinak. Ke konci jednání jsem se ptala i na to, co vlastně máme po tak velkém brainstormingu dělat, i když se všichni tvářili, že ví. No, někdy jsme si nebyli jisti. Často to bylo za hranou vlastního komfortu, někdy to vypadalo, že se to nehodí, ale právě to bylo to, co bylo nejvíc potřeba. Často tyto otázky rozhýbaly projekty, zrychlily je nebo otevřely nový pohled. Postupně jsem si všimla, že je modernější navrhovat řešení než věnovat čas otázkám. Návrh působí sebevědomě... otázka může znít jako slabost. Jenže návrh vychází z toho, co už víme, a otázka otevírá to, co ještě nevíme. Za mě je skvělé kombinovat obojí. A právě proto jsem se přihlásila do výcviku koučování. Protože tady jsou otázky nástrojem změny. Nepřicházím s řešením. Přicházím s prostorem, kde se můžeme uvolnit bez soudů a bez rad, které nás často zastaví dříve, než jsme začali.

Co když odvaha říct „nevím“ je začátkem skutečné kompetence?

Možná jsme jen zapomněli, že právě otázky nás posouvají dál. Tak se vás zeptám — na co se teď bojíte zeptat sami sebe vy?

Eva Hummelová • 28.2.2026

Proč mám v logu vážku?

Vážka mě fascinuje už dlouho. Nosím ji jako náušnice, dřív jsem ji měla i na řetízku. Něco mě k ní vždycky táhlo. Šel z ní klid, ale i respekt. Je to jeden z hmyzů, na které jsem si nikdy neměla potřebu sáhnout. Když jsem si vybírala symbol pro své koučování, bylo to jasné hned. Bez velkého přemýšlení. Až potom jsem si začala klást otázku, proč právě ona. Hledala jsem, četla a objevovala. Byla jsem překvapená, kolik významů se s vážkou pojí. Najednou to začalo zapadat. Začalo dávat smysl, proč si tolik let držela moji pozornost.

Někdy si nás symbol vybere dřív, než mu sami porozumíme. Jaký je to pocit, když najednou pochopíme něco, co dosud nedávalo smysl, a přesto jsme si to vybrali? Pro mě je to vždycky takové vzrušení: „Jo, tak proto jsem to dělala!“

A čeho je VÁŽKA symbolem?

Vážka je mocným symbolem transformace, vnitřní síly, přizpůsobivosti a radosti ze života. Představuje znovuzrození po těžkém období, schopnost změnit svůj život a prolomit staré iluze. Díky své schopnosti létat a existovat u vody symbolizuje rovnováhu mezi emocemi a intelektem, lehkost bytí a duchovní probuzení.

Vážka tráví velkou část života pod vodou. V tichu a v hloubce, kde není vidět. Proměna se nestane přes noc. Vážka zraje pod hladinou a pak přijde chvíle, kdy vzlétne.

Vážka je pro mě symbolem lehkosti, která není slabostí. Jasnosti, přítomnosti a odvahy vzlétnout ve chvíli, kdy to dává smysl.

Proto je v mém logu.
Ne jako ozdoba.
Ale jako připomínka toho, čemu věřím.

Eva Hummelová • 1.3.2026

Pozitivní budoucnost skrze přijetí vlastního stínu

Koučování se většinou zaměřuje na pozitivní budoucnost. Co když je ale jedním z kroků k lepší budoucnosti také vědomé zpracování minulosti?

Aktivní kroky k posunu vpřed někdy znamenají podívat se na to, co nás formovalo. Koučování se proto může velmi dobře doplňovat s prací psychologa. Tam se můžete ponořit do minulosti, do vzorců chování a postupně objevovat, kdo skutečně jste a co potřebujete.

V koučování se pak zaměřujeme na konkrétní kroky, které vám pomohou jít vpřed tak, aby vás minulost už neřídila. Možná časem zjistíte, že už nebudete potřebovat psychologa… a později ani kouče. Váš život bude zcela ve vašich rukou.

V koučování pracujeme také s emocemi a s vnitřním dítětem. Tyto techniky nám pomáhají uvědomit si, co to malé dítě kdysi potřebovalo – a co mu dnes jako dospělí můžeme dát. Díky tomu se můžeme posunout o další krok dál.

Jak by vypadal život, kdyby nás staré rány už nebrzdily?

Eva Hummelová • 5.3.2026

▶

Sama sobě největší fanynkou

Jak jsem se prokoučovala k bronzové medaili!

S mým výletem na mistrovství Evropy veteránů v atletice na Madeiře se pojí více příběhů. Tenhle je o důvěře. O chvíli, kdy jsem se na okamžik stala sama sobě koučem a dovolila si věřit sama v sebe.

Po dvouleté pauze jsem se vrátila k atletice a rovnou si dala cíl: jet na mistrovství Evropy veteránů. Navíc na Madeiru, místo, které mám ráda. Zkusila jsem oslovit sponzory a začít si plnit jeden starý sen — závodit v dresu České republiky. I když červená není moje oblíbená barva, národní dres jsem si oblékla s velkou radostí.

Fyzicky jsem na tom nebyla úplně nejlépe. Tělo mělo své bolístky, ale disk jsem házela překvapivě dobře. Jako by si tělo pamatovalo. Když jsem začala říkat nahlas, že se na mistrovství chystám, lidé mi začali říkat, že určitě přivezu medaili. A ve mně se objevil blok — já si přece jedu hlavně zaházet na moje oblíbené místo.

Na koučovacím kurzu jsme zrovna pracovali s technikou přijetí. Myšlenka na medaili pro mě byla zpočátku těžká. Byla jsem skeptická. Ale postupně, jak jsem se na závody těšila a byla vděčná, že můžu znovu závodit, ve mně uzrála jiná otázka:

Proč bych si tu medaili vlastně nemohla dovézt?

Ne proto, že to chtějí ostatní. Ale protože si to můžu dovolit já sama, bez tlaku, že musím.

Tenhle posun přišel až týden před odletem. Krátce před cestou se navíc ozvaly další bolístky a bylo jasné, že už toho moc nenatrénuju. A tak jsem začala trénovat mysl. Představovala jsem si, jak stojím na stupních vítězů. V autě na letiště jsem si dokonce zpívala hymnu — pro jistotu, kdyby to náhodou bylo zlato.

Když jsem jela ráno na závod, měla jsem v sobě zvláštní klid. Ne tlak. Jen možnost. Já si jedu pro medaili. A jakou? To je jedno, každá bude zlatá.

Závod byl napínavý a do finále jsem postupovala ze třetího místa o centimetry. A někde uvnitř jsem cítila malý úsměv. Na poslední pokus jsem šla s otázkou v hlavě:

„Kdo si sem dneska přijel pro medaili?“

A opravdu z toho byl bronz. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Vyhrkly mi slzy, a ne proto, že jsem hodila něčím někam dál než ostatní, s výkonem jsem ani nebyla tak spokojená. Ale proto, že se ta vnitřní práce tentokrát povedla. I když jsem byla sama sobě největší fanynkou, chvilku se mi postesklo, že jsem tam nemohla v tu chvíli mít moje kamarádky, které věděly, co za tím vším je, anebo někoho z rodiny.

Později mi došlo ještě něco. Jako malá jsem snila o tom, že budu reprezentovat Českou republiku a že se objevím v atletickém časopise. Jen mi tehdy nikdo neřekl, že si na to možná budu muset počkat až do veteránů.

Tentokrát to ale bylo jiné než dřív. Nebyla jsem tam kvůli očekávání druhých. Byla jsem tam pro sebe.

A možná poprvé v životě jsem byla sama sobě koučem, oporou a tou největší fanynkou.

Klikni na náhled a přehraje se krátké video z tohohle malého dobrodružství (YouTube Shorts).

Eva Hummelová • 3.3.2026

Důvěra anebo start před pádem brány

Když se řekne důvěra, vždycky se mi vybaví jeden mrazivý týden v roce 2023 na Olympiádě dětí a mládeže ve Špindlu. Přijela jsem tehdy jako trenérka snowboardu narychlo jako záskok. Děti nebyly z našeho týmu, ale z Libereckého kraje, teprve jsme se poznávali. A mezi nimi byla i jedna dívka, říkejme jí O.

Přijela závodit ve freestyle, ale systém ji automaticky přihlásil i na snowboardcross. Disciplínu, kterou nikdy nejela závodně. Neměla speciální crossové prkno, neměla zkušenosti, jen otevřenou mysl a zvláštní klid. Byla neuvěřitelně vnímavá a všechno, co jsme jí předaly, dokázala okamžitě převést do praxe. Každý oblouk, každý start, každý detail si vzala za svůj. Během pár tréninků vyrostla víc, než by kdokoliv čekal.

Postupovala závodem výš a výš a najednou stála před semifinále. Trať byla úzká a nemilosrdná. Kdo byl první nebo druhý do první zatáčky, ten většinou dojel na stejné pozici až do cíle, první dvě místa byla postupová. Rozhodoval start. Jako bývalá závodnice jsem začala pozorovat rytmus brány. Starter měl sice několik sekund rozmezí, ale brána padala téměř ve stejném okamžiku, v tom jsem našla ukrytý vzorec, kterého by šlo využít v náš prospěch.

Navrhla jsem risk. Řekla jsem jí, aby vystartovala o zlomek vteřiny dřív, než brána skutečně padne. Mohlo to nevyjít, mohlo přijít zklamání nebo pád. Ale O. na to přikývla bez dlouhého přemýšlení a věřila mi.

Odstartovala přesně v tom okamžiku mezi tichem a pohybem a vyšlo to. Postoupila do finále a tam, se stejnou odvahou a špetkou štěstí, vybojovala bronzovou medaili.

Když pak přišla za námi trenérkami, nebyla to jen radost z medaile. Byla to radost z toho, že jsme to dokázaly společně. My jsme věřily jí, ona věřila nám. A v tom prostoru mezi námi vznikla síla, která ji posunula dál, než kam by se odvážila sama.

Tento příběh je pro mě víc než sportovní vzpomínka. Je to esence toho, jak pracuji s lidmi dnes. Důvěra není slepá. Je to vědomé rozhodnutí jít do kroku, který je o kousek za hranou komfortu. Když klient cítí, že mu věřím, začne si postupně věřit také.

Když najdeme společný rytmus, můžeme vystartovat ještě dřív, než spadne brána vlastních pochybností.

A právě tehdy se začnou dít věci, které zvenčí vypadají jako zázrak.

Eva Hummelová • 2.3.2026

Když je čtyřka důvodem k oslavě

Úspěch je zvláštní věc.

Často ho měříme jedním metrem. Jedničky jsou skvělé, dvojky ještě dobré, trojky obstojí a všechno ostatní jako by znamenalo, že jsme selhali. Jenže život takhle jednoduchý není.

Nedávno jsem doučovala matematiku jednu mladou slečnu z prvního ročníku gymnázia. Říkejme jí B. Jejím cílem nebylo mít jedničky. Nebylo jím ani stát se premiantkou třídy. Přála si jediné – zvládnout matematiku tak, aby prošla.

Když jsme spolu seděly nad příklady, překvapovalo mě, jak pozorná a pohotová je. Nechápala jsem, proč má ve škole tak špatné známky. Postupně mi docházelo, že problém nejspíš nebyl v matematice samotné. Spíš ve stresu, který při testech přehlušil všechno, co ve skutečnosti uměla. Učily jsme se spolu několikrát. Postupně se začaly objevovat lepší známky z menších testů. Pak přišla čtvrtletní práce. Já jsem věřila, že má i navíc než na čtyřku a držela jsem jí palce :-)

Když bylo po testu, přišla mi zpráva.

„Mám čtyřku ze čtvrtletky.“

Na okamžik jsem nevěděla, co si o tom myslet. Hlavou mi prolétla vzpomínka na moje školní léta. Kdybych tehdy dostala čtyřku ze čtvrtletky, nejspíš bych domů nešla zrovna s lehkým srdcem. Pak přišla druhá zpráva.

„Jupí!“

Měla jsem obrovskou radost a nechyběl ani malý oslavný taneček.

Čtyřka byla přesně to, čeho jsme potřebovaly dosáhnout. Vše lepší už by byl jen bonus. B splnila svůj cíl a zvládla to. Já jsem byla jen část podpory v přípravě. Nakonec se s tím při písemce stejně musela poprat sama.

Tak mi pak došlo, že se to netýká jen školy. Někdo slaví povýšení. Jiný slaví, že vůbec poslal životopis. Někdo uběhne maraton. Jiný dnes poprvé vyšel na krátkou procházku po dlouhé nemoci. Někdo se raduje z jedničky. A někdo z poctivě vybojované čtyřky.

A jeden možná netuší, co právě ten druhý zrovna dokázal a co právě prožívá. Kdybych nedostala zprávu "Jupí", asi bych tápala.....jak mám vlastně reagovat.

Který svůj úspěch jste někdy zlehčili jen proto, že ve srovnání s ostatními nevypadal dost velký....nebo naopak?

Eva Hummelová • 2.8.2026

Kolik věcí jsem se naučila ze strachu?

Nedávno jsem se na jednom koučovacím praktiku nechala koučovat na téma sportovec závodník versus hobík. Zdravotní potíže mě postupně přivedly k tomu, že jsem musela začít brát sport víc rekreačně. Během koučování z toho ale vyplynulo, že někde uvnitř jsem pořád spíš závodník. Jsem bojovnice a potřebuji mít před sebou nějaký cíl, který mi dává smysl. Když mám za čím jít, baví mě cesta víc.

Postupně jsme se dostali k plavání, kterému jsem se dříve věnovala závodně. Kouč při našem rozhovoru zmínil, že se jako dítě bál vody a později se naučil plavat právě proto, že svůj strach překonal. A mně v tu chvíli došlo něco, co mě do té doby vlastně nikdy nenapadlo: Možná vím, proč umím tak dobře plavat.

Jako malá jsem se totiž topila. Taťka mi tehdy uvěřil, že už umím plavat, jenže já jsem to nějak zrovna „zapomněla“. Ještě s námi závodil, já skočila do vody a za chvíli už jsem lapala po dechu, než si někdo všiml, že tam nejsem. Později se ze mě stala závodní plavkyně. Dnes si občas zaplavu v bazénu, absolvovala jsem plaveckou část triatlonu a na dovolené jezdím plavat s delfíny, ke kterým se ráda i potápím.

Voda, ve které jsem se kdysi cítila v ohrožení, se tak postupně stala prostředím, ve kterém se dnes cítím dobře.

A právě tehdy se mi začaly vybavovat další situace z mého života. Najednou jsem v nich viděla něco společného. Ve dvanácti letech jsem zažila těžkou autonehodu. Jako dítě jsem nechápala, proč a jak se něco takového vůbec může stát. Celý život jsem si přála, aby bylo na silnicích bezpečno. Nakonec jsem vystudovala Dopravní fakultu ČVUT s vyznamenáním, naučila se dobře řídit a při zkouškách znala celou vyhlášku o silničním provozu nazpaměť.

Dnes díky svému vzdělání vím o dopravě mnohem víc. A také vím, že ne všechno můžu ovlivnit. Můžu ovlivnit, jak řídím já, ale nemůžu řídit auta kolem sebe. Možná i proto se dnes víc než samotného řízení bojím právě ostatních aut a vědomě si vybírám, s kým do auta sednu.

A nemuselo jít vždycky o tak zásadní situace. Na vysoké škole nás jednou učitel vyhodil z přednášky, protože jsme se bavili, a oznámil nám, že si to „vyžereme“ u zkoušky. Předmět mi vůbec nešel a vlastně mě ani nezajímal. A tak jsem se ze strachu naučila snad celá skripta. Nakonec jsem měla lepší známku než někteří železniční nadšenci. :-)

Když jsem si během koučování tyhle zdánlivě nesouvisející příběhy poskládala vedle sebe, začala jsem v nich vidět stejný vzorec. Když jsem se něčeho bála nebo se v nějaké situaci cítila v ohrožení, často jsem se potom danou věc snažila naučit tak dobře, aby mě už příště nemohla zaskočit.

A najednou mi došlo, kolik věcí jsem se v životě naučila právě ze strachu.

Strach mě naučil plavat. Možná mě částečně přivedl i k oboru, který jsem vystudovala. Dokázal mě přimět naučit se skripta k předmětu, který mě vůbec nebavil. Nutil mě připravit se, vědět, umět, mít věci pod kontrolou. Jako bych si pokaždé potřebovala říct: „Až to přijde příště, budu připravená.“

A nechci strach za tohle všechno odsuzovat. Když se na něj podívám zpětně, naučil mě toho opravdu hodně. Některé věci, které dnes považuji za přirozenou součást sebe, možná začaly právě někde tam. Jenže díky tomu, že tenhle svůj vzorec dnes vidím, se objevila ještě jedna otázka.

Musím se vždycky nejdřív něčeho bát, abych měla důvod se pohnout?

Možná nemusím. Možná nemusím čekat na další situaci, která mě vyděsí natolik, že se budu chtít připravit, naučit, zabezpečit nebo něco zvládnout. Možná můžu stejnou energii, se kterou jsem se celý život učila ze strachu, postupně začít objevovat i někde jinde. V radosti. Ve zvědavosti. V chuti něco zkusit jen proto, že mě to přitahuje.

Strach může zůstat jedním z mých učitelů. Jen už nemusí být tím jediným, který mě přiměje udělat krok. A možná právě tohle je pro mě jeden z nenápadných darů koučování. Ne že bych díky němu přestala mít strach. Ale začínám si víc všímat, z jakého místa ve mně vzniká další krok. A když už o tom vím, můžu si častěji vybrat.

Co všechno ses ve svém životě naučil/a ze strachu?
A co by mohlo vzniknout, kdybys příště nemusel/a čekat na strach a dovolil/a si vykročit také z radosti?

Možná nemusíme zahodit způsob, který nás dovedl až sem. Možná jen můžeme objevit, že už máme na výběr. A další krok udělat z trochu jiného místa.

Eva Hummelová • 23.9.2026