Mami, pijou taky hrušky?
Byly mi asi čtyři roky. Mamka vařila hruškový kompot a já se jí s naprosto vážným výrazem zeptala: „Mami, pijou taky hrušky?“ Nepamatuji si odpověď. Ale obě si pamatujeme tu otázku a dodnes se tomu trochu smějeme. Nicméně jsem v tom našla i něco víc. Nešlo jen o hrušky. Šlo o moji zvídavost. O potřebu pochopit svět, nejen ho přijmout takový, jaký je.
O mnoho let později jsem seděla u projektových stolů jako dopravní inženýrka. Normy, výkresy, hromada dat, termíny a tak dále a já se ptala na věci, které jsme přece „už měli dávno vědět“, na předpoklady, které nikdo nezpochybňoval, nebo na řešení, která šla možná udělat jinak. Ke konci jednání jsem se ptala i na to, co vlastně máme po tak velkém brainstormingu dělat, i když se všichni tvářili, že ví. No, někdy jsme si nebyli jisti. Často to bylo za hranou vlastního komfortu, někdy to vypadalo, že se to nehodí, ale právě to bylo to, co bylo nejvíc potřeba. Často tyto otázky rozhýbaly projekty, zrychlily je nebo otevřely nový pohled. Postupně jsem si všimla, že je modernější navrhovat řešení než věnovat čas otázkám. Návrh působí sebevědomě... otázka může znít jako slabost. Jenže návrh vychází z toho, co už víme, a otázka otevírá to, co ještě nevíme. Za mě je skvělé kombinovat obojí. A právě proto jsem se přihlásila do výcviku koučování. Protože tady jsou otázky nástrojem změny. Nepřicházím s řešením. Přicházím s prostorem, kde se můžeme uvolnit bez soudů a bez rad, které nás často zastaví dříve, než jsme začali.
Co když odvaha říct „nevím“ je začátkem skutečné kompetence?Možná jsme jen zapomněli, že právě otázky nás posouvají dál. Tak se vás zeptám — na co se teď bojíte zeptat sami sebe vy?
